Jestliže jste kreativní spisovatel, který využívá 16Personalities k lepšímu pochopení sebe i svých přátel, blízkých, spolužáků nebo kolegů, možná jste si položili otázku: Můžu tyto myšlenky použít také při psaní?
Pokud ano, čtěte dál – tento článek je právě pro vás! V tomto šestidílném seriálu „Teorie osobnosti v psaní beletrie“ prozkoumáme možnosti a hranice využití naší teorie osobnosti u fiktivních postav: od položení základů pro hluboké a uvěřitelné charaktery přes pochopení jejich motivací až po tvorbu nuancovaných záporáků.
Nejprve si položme zásadní otázku: Co činí fiktivní postavu zapamatovatelnou a poutavou?
Proč postavy čtenáře okouzlují
Psaná beletrie nám umožňuje uniknout do jiných světů a sdílet děj a pocity postav na jejich cestě příběhem. Dokáže se dotknout srdce i mysli tím, že odráží naše vlastní hodnoty, zkušenosti a sny a dává nám prostor užívat si fantazie nebo pohledy, s nimiž se můžeme ztotožnit.
Stejně silné však může být i opačné kouzlo – beletrie nás může pohltit i tím, co sami nezažíváme, pomoci nám nahlédnout odlišné perspektivy a nabídnout nám nepřímý prožitek něčeho, co v našem vlastním životě chybí. Tyto rozměry jsou okouzlující, ať už jde o velkolepé dílo bestsellerového autora, nebo slova, která vkládáme na papír vlastní fantazií.
Jedním z klíčových prvků poutavého příběhu jsou postavy, ke kterým si čtenář může vytvořit vztah a jimž může fandit. Postavy se někdy mohou zdát druhořadé vůči zápletce, ale vezměte si příklad z filmové fikce: Proč herci věnují tolik péče řeči těla, mimice a intonaci hlasu? Protože tím vtahují publikum do děje.
Psaná beletrie většinou tyto vizuální prvky nedefinuje tak přesně a umožňuje čtenářům, aby při četbě zapojili vlastní představivost a jedinečně si postavy vizualizovali. Každý čtenář má svou odlišnou „myslím oku“, což je často až magické.
Důležitost konzistentních postav
Představivost čtenářů může autorům ušetřit potřebu vykreslit každý detail postavy, ale zároveň přináší nové příležitosti i povinnosti. Samy postavy musí čtenářovu fantazii podněcovat, nikoliv ji brzdit. Autor může nabídnout dostatečné vymezení pro vyjádření své vize, aniž by čtenáře svazoval popisnou malbou – tím mu umožní vžít se do postavy a pochopit ji.
Bez ohledu na prostředí nebo zápletku jsou postavy tím, prostřednictvím čeho autor čtenáři předává lidské chování a zkušenosti. Ať je cílem vzbudit napětí, obdiv, soucit, hrůzu nebo nadšení, postavy se stávají prodloužením čtenářovy lidskosti – jako by kousek jeho mysli a těla byl vložen do díla. Postavy jsou téměř jakýmisi smyslovými orgány čtenáře, jenž může začít cítit to, co cítí ony, a prožívat to, co jim se děje.
Takové splynutí je mnohem snazší, pokud jsou postavy konzistentní – čtenáři se jen obtížně napojí na postavu, která se chová náhodně, protože takové chování neodpovídá jejich vlastnímu smýšlení. Postavy, které jsou ovlivňovány pouze vnějšími okolnostmi místo realistických vnitřních motivací, působí spíš neurčitě než živě, obecně místo jedinečně. Silné postavy mají své specifické zásady, a když je porušují, může to čtenáře zmást a vytrhnout z jinak strhujícího příběhu.
Reálný systém
Hluboké postavy dělají příběhy chytlavějšími, ale ještě zajímavější je, že mohou pomoci samotným autorům při tvorbě. Představme si na chvíli fiktivní postavy a jejich interakce jako auto s poruchou – pocit důvěrně známý mnoha spisovatelům. Podobně jako zručný spisovatel dokáže dobrý mechanik nahradit potřebné díly, aby auto jelo. Inženýr však má detailní znalosti konstrukce auta a dokáže dokonce předvídat nebo upravit jeho fungování. Autor, který dobře zná osobnost svých postav, dokáže psát nejen uvěřitelné, ale i komplexní příběhy, protože umí předpovědět, jak známé stránky postav reagují na situace a interakci s jinými postavami.
Rozhodnutí důkladně definovat postavy samo o sobě autorovi nenabídne nástroje, jak to udělat, ale může využít již existující systémy jako pomoc. Někteří autoři středověké fantasy například používají pravidla hry na hrdiny Dungeons & Dragons k sestavení charakterů. Tento systém se však, byť užitečný pro žánr, nevěnuje zásadním aspektům osobnosti, takže autoři musejí tato témata řešit sami.
Teorie typů osobnosti zde může být rytířem v zářivém brnění, který nás zachrání před bezduchými slečnami v nesnázích, fádně moralistickými hrdiny a předvídatelnými zápornými charaktery s nakrouceným knírkem. Naše výzkumem podložená teorie typů osobnosti může být pro autory nesmírně užitečným nástrojem k vymezení, pochopení i popisu charakterů, které vytváří. Takový systém rozhodně nemusí kreativitu omezovat – naopak ji může posunout dál, ale o tom až později.
Spisovatelé mají v hlavě spoustu věcí: prostředí, zápletky, postavy, tempo vyprávění a podobně. Teorie typů osobnosti může tvůrčí proces podpořit a nápaditě vést. Nemusí postavy striktně svazovat, protože osobnostní typy jsou ve skutečnosti široké kategorie nespočtu nuancovaných rysů, jaké skuteční lidé mají. Může však autorovi pomoci, aby velmi realisticky vykreslil důvody jednání svých postav.
Využití našich 16 osobnostních typů – včetně Identitních rysů – jako základní šablony při tvorbě postav, může autorům poskytnout výraznou výhodu oproti tomu, kdy postavy staví pouze z ničeho. Každý osobnostní typ, jakkoli je široce pojatý, v sobě nese určité typické vzorce chování, které určují pravděpodobné interakce mezi postavou, světem kolem ní, dalšími postavami i s ní samotnou. Teorie typů může autorům dokonce umožnit nahlédnout do běžných životních vývojů – osobních, společenských i kariérních – spojených s konkrétními osobnostmi. Může tak inspirovat zápletky, které s postavou uvěřitelně ladí.
Když lidé čtou na našem webu o osobnostním typu, často je napadne: Znám někoho přesně takového! nebo To přesně sedí na mě. Stejně tak – když autoři tvoří postavy vědomě a pečlivě podle osobnostních typů, mají čtenáři pocit, že postavy jsou skutečné – a to je v psaní k nezaplacení.
Další čtení
Prozkoumejte i další díly našeho seriálu o psaní beletrie:
Teorie osobnosti v psaní beletrie II: Využití teorie typů
Teorie osobnosti v psaní beletrie III: Hranice a porušování pravidel
Teorie osobnosti v psaní beletrie IV: Hloubka zla – „padouši“
Teorie osobnosti v psaní beletrie V: Psaní pro osobnostní typy čtenářů
Teorie osobnosti v psaní beletrie VI: Rozšiřování přitažlivosti